Naučit, nebo inkludovat?

Abstract

Inkluze, které rozumíme jako zahrnutí a postupné vrůstání jednotlivce do společenského celku, je ve školském prostředí bohužel zúžena jen na vřazení zdravotně postiženého či sociálně znevýhodněného žáka do hlavního vzdělávacího proudu. Nyní nemá být podstatné, co a jak se tento žák učí, ale kde a s kým je vyučován. Tvrdí se, že už samo takové přeřazení maximalizuje vzdělávací efekt. Autor článku naopak ukazuje, že toto pojetí inkluze je ideologickým konstruktem, který se s podstatou vzdělávání edukačně znevýhodněných dětí a mladistvých zcela míjí. Ilustruje zároveň, jak se v jednotlivých segmentech speciálního školství speciální pedagogika propracovávala k poznatkům, jejichž platnost je ověřena dostatečnou zkušeností. Kritice jsou podrobena zejména dvě úzká hrdla už legislativně prosazeného českého pojetí inkluze: zabezpečení vzdělávání žáků s lehkou mentální retardací a žáků romských. Oficiálně se totiž hlavně zdůrazňuje fakt, že dětem z obou zmíněných skupin dětské populace musí být poskytnuty rovné vzdělávací šance, ale zároveň není otevřeně přiznáváno, že toto může být kontraproduktivní pro jejich sociálně upotřebitelné vzdělání i pro jejich budoucí zaměstnatelnost. V této souvislosti je na příkladech ukázána pochybnost celého konceptu podpůrných opatření, kterými je sice deklarována podpora každého inkludovaného jedince, ale nikde nebyl podán důkaz, že tento zaváděný způsob vzdělávání žáků se speciálními vzdělávacími potřebami je skutečně funkční. Hledět na zájem dítěte při jeho vzdělávání ve smyslu Úmluvy o právech osob se zdravotním postižením znamená právě hledání toho, co se ukázalo jako funkční a osvědčilo se nikoli prosazování toho, co z ideologických pozic někdo prohlásí za správné.

In the school environment inclusion, by which we understand the inclusion and progressive integration of individuals into a social whole, has been narrowed down to mean only the inclusion of the disabled or socially disadvantaged pupil into the school mainstream. Nowadays the essential consideration is not how well the pupil learns, but where and with whom he is taught. It is claimed that reassignment to the mainstream in itself maximises educational effect. By contrast, the author of the articles shows that this concept of inclusion is an ideological construct that entirely misses the essence of the education of educationally disadvantaged children and young people. At the same time he illustrates how in particular segments of the special educational system, speci- al educational pedagogics has been making and refining discoveries that have a validity based on sufficient experience. In particular, the author looks critically at two weak points of the already legally embodied Czech concept of inclusion: the provision of education for pupils with slight mental retardation and for Roma pupils. The problem is that while there is great official emphasis on the fact that children from these two groups must be provided with equal educational chances, it is not openly acknowledged that this may be counter-productive for their social education and their future employability. In this context the author uses examples to challenge the whole concept of auxiliary measures that declare support for each included individual but wi- thout proof that this mode of educating pupils with special educational needs is genuinely functional. To look to the interest of the child in his education in the sense of the Convention on the Rights of People with Health Disabilities means precisely to look for what has been shown to be functional and to have stood the test of practice - not to implement something that someone declares correct from ideological positions.