Etika učitele jako zápas

Abstract

V důsledku společenských proměn se i učitelé ocitají v situacích, které jako profesionálové musí řešit. K těmto pedagogickým situacím (a často je můžeme nazvat i situacemi speciálněpedagogickými) se musí tito pedagogové postavit zpříma. V takové situaci se ocitl v roce 1950 i tehdy pětadvacetiletý učitel Miroslav Dědič, když začal učit děti romských rodičů, kteří přišli pracovat na Vojenský statek v Květušíně na Šumavě. Přestože již měl zkušenosti se slovenskými i německými dětmi, výuka romských dětí a komunikace s jejich rodiči byla, symbolicky řečeno, stavbou na zelené louce. Po dobu 12 let vedl M. Dědič školu, a posléze také s ní spojený dětský domov, se vší profesionalitou skvělého učitele a také se vší odpovědností. Uplatňované metody se ukázaly jako velmi účinné a výsledkem práce školy byli „hotoví noví lidé“: Romové, kteří se uplatnili v životě. Avšak v současné době, pod vlivem „zápasu“ o lidská práva rodičů a dětí, jsou mnohé metody Miroslava Dědiče kritizovány. To se objevilo v roce 2015 v několika výstupech romistky Barbory Šebové a režiséra Tomáše Kudrny. Tyto názory, které mohou být vstupem do diskuse o etice učitelské práce jako zápasu, jsou uvedeny v následujících textech: Judita Matyášová: Škola, která měla převychovat divochy. Romské děti ze Slovenska našly v 50. letech útočiště v české škole. Učitel z nich chtěl mít „nové lidi“. In Lidové noviny, sobota 7. března 2015, s. 3. Odvrácená strana květušínského experimentu (Mat). In Tamtéž (rozhovor LN s režisérem filmu Tomášem Kudrnou). Podle mého mínění žádný útok na hodnotu a etiku učitelské práce nemůže podrýt fakt, že PhDr. Miroslav Dědič patří k našim největším sociálním (a také speciálním) pedagogům dvacátého století.

As a result of historical developments teachers find themselves at different times in situations that as professionals they are bound to address. Figuratively speaking, these teachers have no choice but to confront such pedagogic situations (often special educational situations), “head on”. One teacher to find himself in such a situation was the twentyfiveyear old Miroslav Dědič, in 1950, when he started to teach the children of Roma parents who had come to work at the Military Estate in Květušín in the Šumava Forest. Although he already had experience with Slovak and German postwar children, the teaching of Roma children and communication with their parents was, to put it symbolically, a matter of starting from scratch. According to pedagogical theories (Jan Průcha) the age of 25, at which Miroslav Dědič embarked on this work, is the start of the fully professional period when a teacher does his greatest and best work in his vocation. This was the case in the work of the teacher Miroslav Dědič. He headed the school for twelve years, and subsequently the Children’s Home connected with it as well, with all the profes- sionalism of a fully formed teacher and also with all responsibility for this work with Roma children and parents. The methods that he used turned out to be very effective and the result of the work of the school was “brand new people”, Roma who could find good and steady jobs. Today, however, under the influence of the “struggle” for the human rights of parents and children, many of Miroslav Dědič’s methods are the subject of criticism. This was apparent in 2015 in the publicly stated views of the Roma specialist Barbora Šebová and the film director TomášKudrna. Their views, that may serve as a contribution to the discussion of the ethics of teaching as struggle, are set out in the following texts: Judita Matyášová: The School Supposed to Re-educate Savages. In the 50s Roma children from Slovakia found refuge in a Czech School. The teacher wanted to make “new people” out of them. In Lidové noviny, Saturday 7th March, p. 3.