Půjdeš do ústavu!(?) Pokus o reformu péče o lidi s mentálním postižením a psychicky a nervově nemocné v meziválečném Československu

Abstract

V době trvání první Československé republiky bylo v českých zemích přes deset veřejných ústavů pro choromyslné, na Slovensku žádný, ale zase zde existovala psychiatrická oddělení při některých nemocnicích. Nutnost postarat se o rozšiřující se okruh diagnostikovaných psychicky nemocných podnítila i odbornou debatu na téma, zda budoucnost této péče leží spíše v samostatných léčebnách, anebo ve speciálních odděleních všeobecných nemocnic. Otázka veřejného ohrožení ze strany duševně chorých se v roce 1935 vyhrotila v souvislosti s vraždou brněnského profesora psychiatrie bývalým pacientem. Na ministerské úrovni projednávaná úprava péče o choromyslné, usilující zmodernizovat zákonné podmínky pro zbaveni svéprávnosti, se po této události rozrostla o otázku, za jakých okolností lze propouštět chovance ústavů na revers do domácího ošetřování. Nové terapeutické možnosti, porovnání se zkušenostmi z ciziny, ale zvláště československá reforma zdravotního ústavnictví udaly také československé psychiatrii progresivní směr, zejména snahou uplatnit zde institut sociálně-zdravotních sester. Tehdejší úvahy o přednostech a záporech speciálních uzavřených ústavů, nebo naopak systému otevřené péče, jsou i v naší současnosti stále aktuální.