Podíl skautských sionistických hnutí na vzdělávacím procesu židovské mládeže v letech 1918−1949

Abstract

Na vzdělání byl v židovské populaci vždy kladen maximální důraz. Židé v něm viděli nejen prostředek k osobnostnímu rozvoji, ale vzdělaného jedince brali jako potenciálního přispě- vatele k vylepšení sociálního „ratingu“ židovské komunity vůbec. Článek zohledňuje způsob, ja- kým se na vzdělávání kromě oficiálních institucí podílely nejrůznější sionistické spolky v dobách československé první republiky, jak k němu přistupovali učitelé, vychovatelé i žáci samotní, a při- bližuje dávno zapomenutou roli židovských skautů jako progresivních hybatelů tehdejšího dění. Zdůrazňuje, že ani v nejhorším období své historie – během druhé světové války – neztráceli Židé ze zřetele cíl, který pro ně představoval odchod do „národní domoviny“, a že ze vzdělání čerpali sílu a motivaci k přesídlení do Palestiny. Systematickou vzdělávací práci neopouštěli ani v Terezíně za podmínek, které se dnešnímu člověku zdají nepředstavitelné. Článek chce být připomínkou živo- tů, které nedostaly příležitost vyrůst, a vzpomínkou na všechny, kteří měli denně před očima smrt, a přesto nerezignovali na základní atributy lidství.

Many passages in the Old Testament emphasise education and learning as an important attribute of the Jewish community. We already find attempts to set up schools with compulsory school attendance on the historic territory of Palestine as early as 75 AD; Jewish communities were responsible for the provision of obliga- tory religious education. In the Czech Lands Jews started to attendordinary public schools following the promulgation of the so-called Patent of Tolerance in 1871. After the establishment of Czechoslovakia in 1981, Jewish general and middle schools were founded, in which Hebrew was one of the teaching languages. Jews did not, however, obtain their education only in schools; education was also of- fered in many Zionist organisations and also the Jewish Scout movements, such as Tchelet Lavan, Brit Trumpeldor, Makabi Hacair, and Hašomer Hacair. The Zionists envisaged the building of a national home for Jews and regarded the educational process as training for a new life in Palestine. The institution that provided an umbrella for all these endeavours and supported them to the highest possible degree was called the Tarbut (Hebrew for Culture). After the rise of Hitler in Germany in the 1930s and then the occupation of Czechoslovakia, it was clear that the Zionists had been all too right in developing their own programmes. The many repressive measures in the Protectorate of Bohemia and Moravia included the prohibition of any kind of education for Jews, including children of school age, and so education had to be provided in secret groups, illegal circles, and private apartments. Jewish teachers and scout masters did not abandon their commit- ment to education even behind the walls of Terezín, although the conditions for such activity were unimaginably difficult there. Systematic educational work in these places was an immense test of courage both for pupils and teachers: teaching was not allowed even here and punishments for violating the ban were drastic. At the same time it was the height of heroism, because both teachers and pupils were staring death in the face every day, almost no one had a chance of survival, and yet they did not give up and taught and learned as best they could. After the war the surviving Jewish teachers and youth leaders concentrated on preparing children for their departure to Palestine.